Vilma Kadlečková

Píšu odne­pa­mě­ti. Kon­krét­ně od chví­le, kdy jsem se nau­či­la pís­men­ka. A celou tu dobu se držím žán­ru fan­tas­ti­ky, pro­to­že v ní vidím skvě­lý nástroj, jak odfil­tro­vat z okol­ní rea­li­ty náhod­ný šum a vytáh­nout to pod­stat­né. Kdy­bych psa­la o nábo­žen­ství v kon­krét­ní his­to­ric­ké epo­še, uto­pím se v detai­lech. Když píšu o mimo­zem­ské Církvi Akküt­li­xo­vě a psy­cho­lo­gic­ké mani­pu­la­ci ve svě­tě budouc­nos­ti, můžu zve­li­čit urči­té rysy, kte­ré se v reál­ných před­lo­hách mih­nou jen jako tuše­né stí­ny na hra­ni­ci vidi­tel­nos­ti. Můžu zvý­šit kon­trast a zjed­no­du­šit scé­nu – tak­že ta situ­a­ce je najed­nou čitel­ná i pro ty, kte­ří by si z čiré roz­tr­ži­tos­ti (nebo kvů­li důklad­né­mu sebekla­mu) mož­ná ješ­tě dlou­ho niče­ho nevšimli. Fan­tas­ti­ka pro mě není útěk před sku­teč­nos­tí. Je to odstup a nad­hled, kte­rý potře­bu­ji, abych měla aspoň něja­kou šan­ci, že ty sou­vis­los­ti vyhmát­nu a pocho­pím.

Píšu ale mož­ná až pří­liš dlou­ho. Mám panic­kou hrů­zu z toho, že bych se snad moh­la začít opa­ko­vat. Když jsem dokon­či­la svůj vel­ký (kon­krét­ně tedy osmi­díl­ný) opus Myce­li­um, pus­ti­la jsem se do malo­vá­ní v nadě­ji, že najdu nové ces­ty ke stej­né­mu cíli a budu moct špl­hat na tutéž horu z něja­ké­ho jiné­ho kon­ce, tak­že se úhel změ­ní a ote­vřou se mi nové výhle­dy. A fun­gu­je to. Pře­bí­hám mezi dvě­ma svě­ty, ale ty se pod­po­ru­jí navzá­jem. Ve výtvar­nu nachá­zím para­le­ly s psa­ním. A pořád je v tom fan­tas­ti­ka! Mimo­zemš­ťa­ni! Hou­by! Nesli­bu­ju žád­né zázrač­né moud­ros­ti ani návo­dy, ale do těch cizích svě­tů může­te se mnou.